S pozůstatky předválečného opevnění se můžete setkat na mnohých místech České i Slovenské republiky, zejména v pohraničních horách, ale i ve vnitrozemí - na Mělnicku, okolí Prahy či v jižních Čechách. Dnes zůstávají tyto betonové pomníčky vesměs zapomenuté, roztroušené po lesích pokryté mechem nebo se plní všemožným haranburdím. I když většina z nich byla během války zničena a jejich počet se dále rok od roku snižuje, přesto zůstávají připomínkou bolestných historických událostí druhé poloviny třicátých let. Naštěstí se stále rozšiřuje okruh nadšenců, kteří se historii tohoto jednoho z nejdokonalejších opevňovacích systému věnují a snaží se, aby tato historie nebyla zapomenuta. Z toho důvodu vznikly i tyto stránky, jejichž cílem je zpřístupnit širší veřejnosti základní informace o této problematice.
Po vítězství Adolfa Hitlera v německých volbách v roce 1933 vyvstala před nevelkým Československem naléhavá potřeba zajištění hranic proti stále se zvyšující hrozbě agresi ze strany tohoto mocného souseda. Jelikož výstavba moderní armády, vyzbrojené početnými mechanizovanými jednotkami a letectvem vyžadovala více času a prostředků než mohlo být k dispozici, bylo rozhodnuto započít s víceméně souvislým opevňováním hranic. Koncepce obrany byla závislá na spojeneckých dohodách uzavřených s Francií a Anglií (velká dohoda) a posléze i Rumunskem a Jugoslávií (malá dohoda), které měly zaručovat vstup těchto zemí do války po boku Československa v případě agrese Německa či Maďarska.
Schválený plán opevňování hranic spolehal především na vybudování pásu těžkého opevnění doplněných dělostřeleckými tvrzemi, částečně po vzoru francouzské Maginotovy linie. Takto opevněna měla být přednostněseverní část hranice - proti německému Slezsku a na předmostí Bratislavy proti Maďarsku. V dalších etapách, plánovaných až do padesátých let mělo být těžké opevnění dobudováno i v dalších oblastech, například v Krušných horách, na Šumavě a na jižní Moravě, což si dle plánu mělo vyžádat investice ve výši přibližně 10,9 miliardy korun.
Pro řízení opevňování bylo v rámci Ministerstva národní obrany vytvořeno jako jeho samostatný odbor Ředitelství opevňovacích prací, známé spíše pod zkratkou ŘOP, do jehož čela byl jmenován generál Karel Husárek. Zadávání jednotlivých stavebních úseků civilním firmám pak řídily v případě těžkého opevnění samostatná Ženijní skupinová velitelství, v případě opevnění lehkého v roce 1936 Zemská vojenská velitelství (ZVV) a v následujících letech velitelství jednotlivých armádních sborů. Podle zkratky názvu Ředitelství opevňovacích prací vznikl také rozšířený název pro objekty lehkého opevnění, kterému se začalo říkat Řopíky (zatímco někdy používané označení Řopan a Řopák pro izolované a tvrzové sruby se neujalo).
Vzhledem k tomu, že se politická situace zhoršovala vyšším tempem, než mohla probíhat výstavba nákladného a technicky náročného těžkého opevnění, došlo během roku 1936 k rozhodnutí budovat na méně důležitých směrech linie z lehkých železobetonových kulometných hnízd, které po propojení a doplnění zákopovým systémem měly tvořit odolné postavení polních jednotek. V dalším roce pak byla zavedena pokročilejší koncepce lehkého opevnění, známého dle roku vzniku jako vz. 37, kterému byla v obranných plánech přikládána stále větší důležitost, takže v roce 1938 bylo již s těžkým opevněním počítáno víceméně pouze na důležitých směrech a to jen jako s doplňkem linie lehkých objektů.
Jednoduchá mapka zobrazuje stav opevňovacích prací v září 1938. Těžké opevnění je vybudováno nesouvisle pouze na severní hranici (mezi Ostravou a Krkonošemi) a potom na jižním Slovensku (předmostí Bratislavy a uzávěra v Komárně). Ostatní území je takřka souvisle chráněno nejméně jednou, místy však až třemi liniemi lehkého opevnění.
Vznik tohoto jednoduchého železobetonového kulometného hnízda spadá do poloviny roku 1936, kdy padlo rozhodnutí o započetí opevňování hranic i na vedlejších směrech a to pomocí lehkých objektů. Tyto objekty byly budovány v několika variantách, značených jako A, B, C, E, které se navzájem lišily počtem kulometných střílen a odolností. Typy A a B byly dvoustřílnové, C třístřílnový a ojedinělé exempláře typu E mají pouze jedinou čelní střílnu. Jak postupovala výstavba uváděly se do praxe drobná vylepšení, takže například na jižní Moravě se můžeme setkat s modifikacemi objektů i pro boční palby a samostatnou kapitolou byly objekty na Slovensku, které již stojí na pomezí mezi tímto typem a zcela novou koncepcí, reprezentovanou objektem vz. 37.
Výzbrojeny byly standardními kulomety - zejména staršími těžkými vz. 24 nebo lehkými vz. 26 a osádka se pohybovala od 2 do 6 mužů v závasilosti na počtu zbraní. Vstup do objektu kryla jednoduchá dřevěná, nebo plechová dvířka a střílny byly uzvírány posuvnými 20 mm silnými pancéřovými uzávěrami. osolnost pevnůstek byla vypočtena na zásah 8 cm dělem, nebo minometem stejné ráže.
Jednotlivé pevnůstky byly většinou situovány na místa s dobrým rozhledem, odkud mohly působit do předpolí dalekými palbami kulometů. Jejich odolnost v boji by asi nebyla velká a samy o sobe mohly tvořit jen jakousi kostru obranného postavení budovaného polním způsobem.
Objekty lehkého opevnění z roku 1936 nemohly zcela obstát kladeným požadavkům, což zapříčinilo vznik zcela nově koncipovaných lehkých objektů, označovaných dle roku vzniku jako vz. 37. Obrana byla nyní založena především na souvislé palebné přehradě vedené bočními palbami lehkých a těžkých kulometů a především na důkladném vzájemném krytí jednotlivých pevnůstek. Linie mohla být vedena buďto v jediném sledu (clona), nebo ve dvou, vzájemně se podporujících sledech (čára), doplněných překážkami a v době mobilizace i polním opevněním.
Objekty vz. 37 byly jakousi zmenšeninou těžkého pěchotního srubu a to nejen vnější podobou, ale i vybavením. Zbraně (1-2 lehké, nebo těžké kulomety), byly zalafetovány v ocelolitinových střílnách, zalomený vstup byl opatřen mříží a pancéřovými dveřmi a chráněn byl vchodovou střílnou, ruční ventilátor zajišťoval dodávku čerstvého vzduchu a chránil tak osádku v počtu 5 až 7 mužů před zadušenám splodinami vzniklými při střelbě. K obraně týlu dále sloužil granátový skluz a k pozorování jeden, nebo dva periskopy ve stopě pevnůstky. Konstrukce objektu byla železobetonová, o síle čelní stěny a stropu 80, nebo 120 cm (normální, nebo zesílená odolnost), navíc byla ze strany nepřítele pevnůstka opatřena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, takže odolávala zásahům střel ráže 105 mm při normálním, nebo 155 mm při zesíleném provedení.
Stavbu řídily jednotlivé armádní sbory (I. až VII.) pod dozorem Ředitelství opevňovacích prací, které vypracovávalo typové výkresové dokumentace a schvalovalo taktické řozmístění objektů v terénu. Výstavba byla rozdělena na jednotlivé stavební úseky po zhruba 20-100 pevnůstkách a byla zadávána civilním firmám formou neveřejné soutěže. Nejdůležitější prvky (střílny, cement) však dodávala přímo vojenská správa. Na správný postup výstavby měl dbát Velitel stavebního dozoru, jmenovaný většinou od jednotky, která měla pak daný úsek hájit.
Postupem času bylo vytvořeno ve dvou základních stupních odolnosti pět typů objektu, jejichž použitím mohl být přehrazen jakýkoliv terén bez používání atypických řešení. Každá z těchto základních variant pak měla další podvarianty lišící se například zrcadlově otočeným půdorysem, výškovým řešením, či různým rozevřením os střílen, což zjednodušovalo a zrychlovalo výstavbu a především umožňovalo využití typového vnitřního zařízení.
Typ A je určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy. Osádku mělo tvořit 7 mužů a jedná se o nejrozšířenější typ. Kromě šikmé a lomené varianty bylo používáno šest dalších podvariant, lišících se rozevřením os střílen a označovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (číslo za pomlčkou vždy udává úhel os střílen ve stupních).
Typ B je obdobný, pouze jedna kasemata je opatřena střílnou v čelní stěně a příslušná strana objektu tedy postrádá krycí ucho. Základní varianty jsou B1 (při pohledu čelem k nepříteli je boční střílna vlevo) a B2 (zrcadlově obrácený). Podle úhlu sevření os střílen se dále rozlišovaly varianty B1(2)-80, 90 a 100. Lomené či šikmé varianty se používaly, avšak jsou velice vzácné.
Typ D je zjednodušeně řečeno polovinou typu A, pouze s jednou kasematou (střeleckou místností). Podle orientace rozlišujeme typy D1 (střílna vpravo) a zrcadlově otočený D2. Objekty se často používaly ve dvojicích místo pevnůstky typu A, která nemohla být kvůli konfiguraci terénu použita, například po stranách náspu procházejících napříč linií.
Typ C je jednoduché kulometné hnízdo pro jeden kulomet a jeho dvoučlennou obsluhu. Původní varianta měla střechu provedenou pouze z vlnitého plechu, velká část těchto objektů však byla již při výstavbě opatřena železobetonovou střechou. Uvnitř mělo být pouze nejnutnější vybavení a objekt byl budován pouze v nižší odolnosti.
Typ E je plnohodnotným odolným objektem určeným rovněž pro čelní palby. Vyskytuje se v obou odolnostech (normální i zesílené) a ve dvou zrcadlově obrácených variantách E (na obrázku) a E1.
Typy F, G, H měly být určeny pro běžný 3,7 cm protitankový kanón (KPÚV - kanón proti útočné vozbě). První dva typy měly být obdobné typům D a E, v případě posledního se mělo jednat pouze o úkryt pro kanón a jeho obsluhu, která měla bojovat v polním postavení vybudovaném poblíž. Vybudovány byly jen dva takové objekty.
Typy K měly být perspektivní náhradou nepříliš povedených konstrukcí F a G. Vyjma jediného pokusného objektu nebyly již budovány.
Autoři: Tomáš Kamenský a Jan Lakosil