[ Úvod | Články | Databáze | Diskuse | Mapa.opevneni.cz | Ukradené ropíky]
Uživatel: Anonymní [ Přihlásit ]

Jarní Slovensko


Ve dnech 30.3. – 3.4. 2005 se konala každoroční průzkumná akce na Slovensko, tentokrát pro změnu opět do oblasti kóty Piesok na druhém obranném postavení západně od Lučence.

Z Brna vyrazila ve středu odpoledne průzkumná sestava KHV Brno ve složení: Petr Koláček (Kejk), Tomáš Svoboda, Tomáš Fic a moje maličkost. Cesta autem byla příjemná, kupodivu si nikdo ani nezapomněl spacák či doklady. Večeři jsme si dali v osvědčené restauraci v Želiezovcích, pozdě večer jsme dorazili na již mnohokrát použité parkoviště (skládku) u Velkého Krtíše, kde jsme strávili noc pod stanem a v autě.

První den byl vyhrazen průzkumu bývalé pevnostní linie v prostoru Luboriečská přehrada – Vieska. Ráno nás však zaskočilo počasí. Namísto očekáváného trvalého deště, který naše slovenské akce doprovází každým rokem, jsme se probudili do naprosto jasného dne bez jediného mráčku. Již předem můžu napsat, že jsme na déšť marně čekali po celou dobu výpravy. Autem jsme se přesunuli k obci Dúbrava, kde jsem měl již prozkoumanou velkou část linie LO. Tu jsme nyní postupně zaměřovali a podařilo se nám najít dokonce dva další nové objekty. Nutno podotknout, že zdejší průzkum byl prováděn bez jakýchkoliv podkladů metodou tápání ve tmě. Odpoledne jsme provedli průzkum oblasti od Dúbravy směrem k Viesce. Hned za Dúbravou nás u jednoho z rozvalených řopíků dojel traktorista, ze kterého se vyklubal pamětník likvidace LO v roce 1945. Průběh bojů o zdejší řopíky měl ještě v paměti a dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí. Navíc jsme si doplnili náš česko-slovenský slovník o řadu zajímavých výrazů („odjebat“ apod). Z roku 1945 přešel k osvětlování problematiky prefabrikovaných objektů polní obrany (POKy, UPA atd.), které aktivoval v době tzv. karibské krize v 60. letech během své vojenské služby. Asi po 30 minutách živé rozprávky se s námi rozloučil a naskočil do svého traktoru Zetor a odjel orat. My jsme prošli předpokládanou trasu LO až k řece Kakatce (okamžitě byla přejmenována na Kokotku). Zde se nám podařilo najít ještě několik trosek LO. Navečer jsme se vyčerpáni přesunuli do Lučence, kde jsme začali s vyjídáním pizzerie u pomníku s ukradeným kulometem Maxim. Na noc jsme se uchýlili do osvědčeného opuštěného areálu u Lučeneckých kúpelí.

Druhý den jsme pokračovali s průzkumem východním směrem, tedy od přehrady směrem na Jelšovec. Auto jsme zaparkovali u hráze, popovídali jsme si s hrázným, který o tamních bunkrech samozřejmě také věděl a vyrazili vstříc novým objevům. Bohužel se nám nepodařilo nalézt žádný nový rozvalený objekt, pouze jsme našli několik děr s kusy betonu před samotou Solisko, které svědčily o tom, že jsme už na území, které zabrali Maďaři v roce 1938. Velké překvapení mi způsobilo zmizení původních pancéřových dveří R239, které se u několika objektů ještě v loni dubnu válely. Po celodenním pochodu jsme se zcela vyčerpáni vrátili k autům, kde na nás již čekal náš známý „Jožo hrázný“. Doporučil nám i jeho známého, který by o bunkrech též měl vědět dost informací. Od přehrady jsme se přesunuli opět do Lučence a pokračovali ve snižování zásob v pizzerii a posléze v nedaleké příjemné restauraci, kde měli navíc i palačinky. Noc jsme opět přečkali v kúpelích.

V sobotu jsme měli sraz se slovenským kolegou Palem Frolem a po nezbytném potřásání rukou jsme vyrazili hledat člověka, který nám byl doporučen předchozí den. Jeho dům jsme měli poznat podle vrtule, která nefunguje, ale přesto bylo hledání dost komplikované a náročné. Omylem jsme napřed skončili v misijní vesničce, kde jsme byli nasměřováni již ke správnému cíli. Ačkoliv jsme dům s vrtulí objevili, slušnou sjízdnou cestu jsme však hledali marně a tak část průzkumné skupiny dorazila k cíli po svých. Pan K. nás přivítal se slovy, že už na nás čeká. Inu, na Slovensku se nic neutají. Naší pozornosti neunikl řopíkový koutek vedle domku – zátiší s párem poškozených předválečných pancéřových dveří R239 a mřížovými dveřmi R238. Dobovou atmosféru doplňovala volně ležící kulometná střílna LO sloužící jako podstavec a parní stroj. Řopíkový koutek doplňovaly drobnosti jako německá přilba, minometné granáty přivařené ke dveřím či střepiny bomby. Další střílna nalezená poblíž byla upravena jako kovadlina. Z pana K. se vyklubal pyrotechnik amatér, nevěřícně jsme kroutili nad způsoby, jak zneškodňuje nalezenou munici (povaříme ve vodě a ekrazit vylijeme). Zkonzultovali jsme s mapou rozmístění nalezených řopíků, ale o žádném dalším objektu již neměl tušení a tak jsme se rozloučili a vypravili do Viesky zjistit, zda nepokračuje linie od řeky Kakatky směrem na západ. Dle vyjádření osloveného pamětníka pracujícícho na zahrádce ve Viesce nic v okolí Viesky nestálo a tak jsme odjeli na jih k obci Kalonda. Cestou jsme zaměřili dvě díry se zbytky betonu nedaleko obce Panické Dravce.

Opevnění úseku Kalonda tvořilo záchytné pásmo těsně u hranic a narozdíl od kóty Piesok již spadalo do maďarského záboru. Bylo jasné, že „Segedíni“ nám toho moc nenechali a přeorientovali jsme se na hledání děr s kousky betonu. Auta jsme zaparkovali u JRD a vyrazili stoupáním na kopce nad Kalondou. Cestou nám začalo být pomalu jasné, že zdejší terén nepatří mezi snadno průchozí, často nás zastavovaly hradby neprostupného trní a podrostu. To jsme zde byli ještě v době vegetačního klidu, v létě to musí být strašné! Na vrcholu kopce je umístěna vyhlídka, odkud je při dobré viditelnosti vidět údajně až k Donovalům (u Banské Bystrice). Zeptali jsme se na jámy s kusy betonu člověka, který byl s dětmi na vyhlídce. O ničem samozřejmě nevěděl a podivil se, co že to hledáme. Když zjistil, že jsme kvůli tomu přijeli až z Brna, vyslovil zajímavou větu: No kurva, až z Brna! Od vyhlídky jsme se bez žádného výsledku vyškrábali k vysílači, kde jsme začali konzumovat svačiny, ačkoliv bylo teprve 13:30 a Byl jedl zásadně až v 14. hod. Jelikož jsme byli po třech dnech průzkumu slušně znaveni a sluníčko již mělo sílu, tak jsme postupně krom Byla a Pala všichni usnuli pod vysílačem. Předchozími průzkumy nevyčerpaný Palo běhal po okolí a hledal řopíky a nakonec se mu podařilo dva objekty nalézt, kvůli kterým jsme jen těžko přerušovali příjemný spánek. Jak jsme předpokládali honvédi nám nechali jen díry se zbytkem záhozu, jejichž nalezení díky trnitému podrostu bylo prakticky nemožné. Světlo světa tedy spatřily návrhy na zavedení nové jednotky SI: Jedna Kalonda je taková hustota trnitého křoví, kde normový bunkrolog postoupí o jeden metr za jednu hodinu. Byl jsem však Palem upozorněn, že jedna Kalonda dosahuje sotva půlky jednoho „Torkóše“, takže oficiální zavedení Kalondy bylo zatím odloženo. Pro Slovenska neznalé kolegy uvádím, že Torkóš je opuštěná samota nad Kuzmicemi ve Slanských vrších, v jejímž okolí jsou otřesným trním zarostlé řopíky, které v létě nejsou vůbec nalezitelné. Po třech nalezených objektech jsme zdejší průzkum znechuceně vzdali a přesunuli jsme se na rovinatá pole u Kalondy, kde Tom našel alespoň jednu díru. Při zpáteční cestě jsme ještě prohlédli starou celnici u Kalondy,zda nemá v rozích bastionky, které bohužel nalezeny nebyly. Přesunuli jsme tedy do oblíbené pizzerie, kde jsme se postupně regenerovali. Navečer nás opustil Palo, který odjel domů do Zvolena a my jsme se po návštěvě další restaurace přesunuli ke kúpelím a přenocovali zde poslední noc.

V neděli ráno jsme po pravidelném nákupu v Hypernově v Lučenci vyrazili směr Filakovo, naším cílem byla obec Cerovo, kde stojí jediný zachovaný objekt v širém okolí. Alespň jsme si zlepšili tímto řopíkem A-160 náladu. Řopík stojí před domem v soukromé zahradě, majitel však doma nebyl, ale na sousední zahradě pracoval starší pán, ze kterého se vyklubal pamětník, který nás informoval o osudech pevnůstek v okolí a místech, kde stály. Objekty samozřejmě zničili segedínští bourači v roce 1939 a o zbytek se postaralo místní JRD v poválečných letech. Nakonec nás pustil i do sousední zahrady s řopíkem a tak jsem se znovu po dvou letech podíval dovnitř. Krom třech prken z výdřevy a nepořádku je interiér celkem nezajímavý. Další zastávka byla u zbytku LO na kraji Cerova. Po chvilce se k nám přišoural další pamětník (stejný jako před dvěma roky) a zase se rozpovídal o LO a o zbytcích, které viděl v okolí.

Tímto objektem jsme ukončili bunkrologickou část výpravy a vyrazili jsme na zříceninu hradu Šomóška, která stojí na slovensko-maďarské hranici jižně od Cerova. Abysme se vyhnuli dlouhému pěšímu pochodu na hranici, přijeli jsme k hradu přes Maďarsko. Zřícenina nás zcela uchvátila, i na snímky jinak skoupý Byl přestal šetřit filmem a cvakal jednu fotku za druhou. Návštěvníci hradu byli především Maďaři, kteří mne opět přesvědčili, že maďarština je druh hrdelní choroby. Návštěva hradu tak ukončila naše několikadenní putování za slovenskými řopíky a my jsme spokojeni odjížděli domů se 44 nalezenými a zaměřenými objekty.

Co závěrem? Na Slovensko se jistě za rok opět vrátíme, i když jsme si už nejlepší kousky vybrali. Z našich zkušeností můžu říci, že se k nám místní chovali velice vlídně, ochotně pomáhali a ještě raději povídali. A to nemluvím o strielnách a okienkách do bunkrů, které má každý Slovák na zahrádce.




Vloženo: 6.4.2005
Autor: Jan Lakosil
ropiky.net ©1999-2018