[ Úvod | Články | Databáze | Diskuse | Mapa.opevneni.cz | Ukradené ropíky]
Uživatel: Anonymní [ Přihlásit ]

Mýtus jménem Strakonice


Jan Lakosil, Martin Rajnyš

(věnováno všem provozovatelům muzeí, kteří dodnes věří, že sériově vyráběné strakonické lafety byly osazeny v LO před říjnem 1938)

Podobně jako v jiných oborech, tak i v bunkrologii existuje řada mýtů, které se postupně daří vyvracet či vyjasnit. Těžko bychom už asi hledali nadšence, kteří věří v existenci dělostřelecké tvrze Gudrich, tajné chodby z Adamu na Boudu či pěchotní sruby u Domažlic. V problematice LO do nedávné doby zůstávala zahalena tajemstvím lafetace vz. 38 (strakonice). Ačkoliv se těchto lafet dochovalo relativně velké množství a o její poválečné podobě máme celkem jasno, zcela nevyjasněna zůstala otázka její předválečné podoby a použití v LO v roce 1938.

Pravidelní čtenáři těchto stránek si možná vzpomenou na diskuzi, kterou vzbudila fotografie lafety vz. 38 otištěná v časopise Střelecký magazín 1/2005, která zachycovala komplet lafety v předválečném pojetí, které se v mnoha ohledech lišilo od poválečné koncepce, kterou známe z reaktivovaných řopíků nebo pevnostních muzeí. Na následujících řádcích se pokusím shrnout především nejpodstatnější rozdíly.

V krátkosti shrnu nejpodstatnější body z vývoje lafety: armáda požádala ČZ Strakonice o vývoj lafety pro LK na začátku března 1938, v polovině dubna byly provedeny zkoušky prototypu lafety ve zkušebním objektu v Brdech, kde byly zjištěny nedostatky v konstrukci a upravený prototyp zkoušela ČZ tamtéž znova o měsíc později. Ke konstrukci lafety byly opět výhrady a další zkoušky proběhly na konci července 1938 ve Strakonicích, kde byla pro tyto účely zhotovena maketa střelecké místnosti LO vz. 37. Odtud pocházela i námi diskutovaná fotografie ze SM 1/2005 (originál uložen ve VHA). Posléze došlo pravděpodobně k dalším drobným konstrukčním změnám, avšak 30. srpna jednala komise o jejím zavedení do výzbroje, což se nakonec uskutečnilo 18. září 1938. Objednávku na 5000 ks lafet obdržela ČZ až 15. října 1938, tedy v době, kdy jsme přišli o 3/4 veškerého vybudovaného LO a zbylé řopíky na okleštěném území bylo bez problémů možno vybavit lafetacemi vz. 37 evakuovanými z opevnění v příhraničních oblastech. Objednáno bylo 2500 lafet v lehkém provedení a 2500 lafet v těžkém provedení.

Pokud se podíváme na konstrukci lafety vz. 38 v lehkém provedení, je více než jasné, že lafeta vz. 38 je v podstatě ono „definitivní zařízení pro zajištěnou střelbu“, o kterém mluví výnos ŘOP č.j. 17 700 po zavedení improvizovaného závěsu LK vz. 26. Tedy improvizovaný závěs LK vz. 26 doplněný o mapu a odečítací zařízení. Proto ani nebyl součástí dodávky ČZ závěs LK, pouze se počítalo s tím, že si armáda vlastními silami upraví stávající závěsy LK osazené v objektech podle návodu a nástroji, které ČZ dodala všem sborům. Těmito lafetami tedy plánovalo ŘOP vyzbrojit objekty s výstřelem do 300 m, pro které nebyly určeny lafetace z Brna.

ČZ pravděpodobně zahájila sériovou výrobu lafet s předstihem, neboť dle dostupných informací bylo v polovině září 1938 v továrně připraveno k převzetí 1000 ks lafet, které měly být určeny pro I. a II. sbor. S instalací lafet do objektů počítala i armáda, neboť v druhé polovině září 1938 byli vyzváni zástupci sborů, aby se dostavili na školení ohledně instalace lafet vz. 38. Díky rychlému sledu událostí však nedošlo ani k přejímce lafet, natož k jejich instalaci. Je s podivem, že ŘOP zakázku na lafety nestornovalo, ve výrobě lafet se pokračovalo zmírněným tempem. Výroba lafet se nakonec protáhla pravděpodobně až do srpna 1939, není vyloučeno, že se některé díly dovyráběly ještě po vypuknutí 2. světové války. Každopádně zakázku na 5000 lafet se podařilo splnit. Lafety byly v roce 1939 přejaty ZTÚ 7 a uloženy v továrně. Výroba lafet však neunikla pozornosti zástupců Wehrmachtu a v průběhu okupace byly zabaveny prakticky více než 3/4 vyrobených lafet.

Díky kolegovi Michalu Prášilovi, který mi poskytl archivní seznam materiálu LO uloženého v roce 1947 ve vojenském skladu v Pardubicích, máme docela dobrou představu nejen o dochovaných počtech, ale i o způsobu balení a expedice lafet. Počet dochovaných lafet vz. 38 se pohyboval mezi 1176 – 1200 ks. Podle dosavadních poznatků byly lafety expedovány z továrny v bednách o rozměrech 600x680x320 mm a to v lehkém provedení. Doplňky pro těžké provedení byly pravděpodobně baleny zvlášt do truhlíků po 10 kusech na lafetu. Do soupravy doplňků těžké lafety patřil nosič TK, odpadní nástavce, rukojetě s lanky, závaží a kladičky. Tyto doplňky se kromě závaží dochovaly v plném počtu, tedy pro 2500 lafet, avšak samotných dochovaných lehkých lafet bylo méně než polovina. Přebytečné nosiče TK byly tedy použity pro výrobu MANIPULAČNÍCH stolků. Manipulační stolek měl sloužit jednak pro odložení příslušenství lafety a také pro údržbu zbraně. Na slovo manipulační zvláště upozorňuji, neboť hlavně TK vz. 37 je možno měnit přímo v lafetě. Před válkou se počítalo i nadále s používáním sklopných plechových stolků vyvinutých k lafetě DZ-19. Přebytečné dřevěné rukojeti našly uplatnění až na začátku 60. let, kdy byly instalovány do prefabrikovaných poválečných objektů k ovládání sklopného štítu. Nedostatek závaží se neopak pravděpodobně řešil dodatečnou dovýrobou. Poválečná závaží jsou oproti původním kratší, zato však s větším průměrem.

Adaptacím se nevyhnula po válce ani lafeta vz. 38. Asi nejpodstatnější a také nejznámnější změnou bylo odstranění části nosiče TK, který sloužil pro uchycení TK vz. 24 Schwarzlose. Ten byl již shledán jako zastaralý a nadále se s tímto kulometem ve výzbroji armády nepočítalo. Proto byly odstraněny veškeré upínací prvky tohoto kulometu i z lafety vz.38. Do dnešní doby se zachovalo několik desítek či možná stovek kusů zkrácených nosných tyčí jako součástí lafet nebo pevných (manipulačních) stolků.

Není bez zajímavosti se trochu blíže podívat na konstrukci oné odříznuté části nosiče TK. Do dnešní doby se pravděpodobně žádný kus nedochoval, bohužel. Za upínacím místem odpadního nástavce kulometu vz.37 se nacházel obrtlík na uchycení předního čepu TK vz. 24, který byl odlit jako součást nosné tyče vyrobené z ocelolitiny. Za obtlíkem se nacházel čep, na který byla naražena bezešvá trubka o průměru 40 mm, na konci této trubky pak navařeno lůžko na uchycení kulového čepu TK vz. 24. Celek byl uzavřen naraženou dřevěnou zátkou. Bezešvou trubku s ocelolitinovou nosnou tyčí pak napevno spojil svár. Napříč trubky se nacházel dorazový kolík, který vymezoval správnou polohu odpadního nástavce TK vz.24.

Další, do této doby prakticky neznámou, součástí lafety byla i nádržka na chlazení hlavní, kterou vyvinula ČZ. V případě použití TK vz. 24 visela na stěně vedle střílny a zásobovala kulomet vodou. Při použití kulometů vz. 26 a vz. 37 se nacházela na zemi vlevo od střeleckého stolku. Víko této nádržky bylo vybaveno úchyty na zavěšení rozpálených hlavní těchto kulometů.

Nádržka je svinuta z 2 mm plechu a je 895 mm vysoká .Zadní část nádržky je rovná,196 mm široká. Čelo nádržky je ohnuto do oblouku. Dno nádržky je dodatečně vyztuženo 5 mm plechem, nejspíše kvůli lepší stabilitě a také proti proražení nádržky při pádu hlavně z držáku. Ode dna nádržky je ve výšce 100 mm umístěn 3/8 kohout, na kterém je nasazena pryžová hadice zakončená šroubením k připojení na TK vz.24. Víko nádržky je opatřeno již zmíněnými úchyty hlavní. Hlaveň kulometu vz.37 se zavěšovala za základnu mušky, hlaveň LK vz. 26 za žebro za přepouštěcím kanálkem hlavně. Po zavěšení se hlaveň spustila do nádrže a víko se uzavřelo.

Nádržka nebyla součástí dodávky lafety a její výrobu pravděpodobně ŘOP zadalo jinému dodavateli. Údaje o vyrobených počtech nejsou známy, ale lze předpokládat, že kvůli rychlému spádu událostí byl vyroben jen prototyp. S jistotou to však tvrdit nelze. Ale v souvislosti s touto nádržkou vyvstává otázka nutnosti žlábků na chlazení hlavní, které (přiznejme si to) nejsou až tak zcela praktické, jak se prokázalo při jejich zkouškách na bojových ukázkách ve Slavonicích. Minimálně v pravé střelecké mstnosti zabírají místo potřebné pro bedničky s municí, víko nešlo otevřít při umístěné střelecké lavici apod. Používáním praktičtější nádržky by tedy odpadla nutnost zřizování žlábků. Po válce se již s vodním chlazením neuvažovalo a do objektů se montovaly lafety vz. 37 i vz. 38 již bez nádržek.

Další zajímavou součástí navrženou k lafetě bylo odpadové zařízení. I tato lafeta měla svou schválenou střeleckou lavici známou z fotografií ze zkušební stěny. Výška této lavice je 650mm, šířka 420mm a minimální délka 950mm, ta by se měnila v závislosti na typu objektu, pro který byla určena. Lavice má tvar klasického stolu, který má místo vrchní desky vložen trychtýř na jímání nábojnic, pod kterým jsou na vyztužení stolku přišroubovány dva úhelníky na položení muničního truhlíku vz. 35. Lavice postrádá z nepochopitelných důvodů jakoukoli odkládací plochu. Vojáci by vše nejspíše řešili výrobou provizorní poličky na odložení nářadí, dílů lafety a v neposlední řadě též pohotovostní schránky se střelivem. Výrobu lavic by si asi zajistily sbory vlastními silami. Je pravděpodobné, že byl vyroben pouze prototyp.

I zde máme prostor k zamyšlení a spekulacím. Z reaktivovaných LO a současných muzeí jsme zvyklí vídat pod lafetou vz. 38 klasickou poválečnou odpadovou lavici, která konstrukčně vychází z předválečné odpadové lavice pro lafetu vz. 37 a byla vyráběna pouze do objektů s výstřelem nad 300 m nebo do důležitých směrů, kde se plánovalo osazení brněnských lafet. Její použití pod strakonicí je však nevhodné. Díky velké šířce lavice nastává u běžných střílen pro boční palbu problém s umístěním závaží (musí běhat nad lavicí) a není vedle lavice již místo na chladící nádržku. Nakonec problému s přílišnou šířkou lavic si v některých objektech všimli i vojáci při instalaci lafet v 50. letech a lavice upravovali nejrůznějšími způsoby. Můj názor je takový, že pokud by došlo v roce 1938 k osazení lafet do objektů, byly by k nim vyrobeny lavice vyprojektované ČZ, nikoliv ZB.

Další nyní celkem neznámou součástí byly úchyty a odpadový nástavec kulometné pistole vz. 38, které byly dodávány s lafetami. Bohužel i tyto byly po válce zlikvidovány. Jejich výkresy byly otištěny v jednom ze starších čísel časopisu Střelecká revue.

Omlouvám se za drobné odskočení od tématu, ale informace o existenci zvláštních nádržek, lavic apod. jsou dosud nepublikované a neznámé a je potřeba se jim více věnovat. Vraťme se zpět do 50. let, doby tvrdých politických procesů a také reaktivace linií SLO.

Dodatečně byly upravovány i nosiče ukazatele lafety vz. 38, v původním řešení se počítalo s jejich přichycením k bednění stropu, po válce se montovaly především na lapače zplodin. Výjimečně však bylo možno najít i přichycení nosiče ukazatele dle původních plánů ke stropu objektu (např. úsek 171).

V seznamech dochovaného pevnostního vybavení z roku 1947 bychom marně hledali závěsy LK vz. 26. Ač jich byly vyrobeny tisíce, nepodařilo se zatím spolehlivě prokázat, že by nějaký kompletní kus přežil válku. Proto byla v roce 1950 obnovena výroba závěsů určených pro objekty, u nichž se počítalo s vybavením strakonicemi. Proto byly vyráběny již s drobnou úpravou (důlkem pro stavěcí šroub), kterou předválečné závěsy postrádaly. Závěsy se lišily mírně i rozměrově (šroub kroužku), povrchové úpravě apod. Závěsy určené po válce pro strakonické lafety byly značeny E84X50, kde X značí zkřížené meče.

Lafety vz. 38 v těžkém provedení byly ve výše popsaném stavu namontovány do vybraných objektů na čáře Umíř – Bratislava. Na plzeňské čáře se jednalo o téměř všechny objekty, na Šumavě jen strategické objekty s výstřelem na komunikace a v prostoru Nový Vojířov – Bratislava šlo pak také pouze o některé vybrané řopíky. U objektů vybavených lafetami se počítalo s umístěním TK vz. 37. Na začátku 60. let byla část osazených lafet nahrazena lafetami UL-1, přičemž se nezřídka stávalo, že vojáci v objektech ponechali i některé díly lafety vz. 38. Velmi oblíbené bylo zapomínání k lapači zplodin přišroubovaného nosiče ukazatele s ukazatelem, Šumava byla naopak typická ponechanými protizávažími, jižní Morava uzávěry střílen (ty byly mimochodem při osazené lafetě UL-1 nepoužitelné). Pokud byla pod strakonicí lavice nebo odpadový koš, byly taktéž ponechány. Zbylé objekty byly nadále udržovány i s předválečnými lafetami, ačkoliv pro ně armáda neměla jistě dostatek vhodných zbraní. Zbylé strakonice přečkaly v nezměněném stavu až do 90. let v objektech, odkud je stáhla armáda (do šrotu) nebo odvezli bunkrologové (do muzea) či okolní snaživí obyvatelé (do šrotu). Dnes jsou v objektech k vidění pouze torza strakonických lafet, především lze narazit na rámové držáky, nosiče ukazatele, kladky apod.

Pokud se na problematiku strakonických lafet podíváme z pohledu současných muzeí LO, může při rekonstrukci vybírat z následujících možností:


1, Reálný stav před říjnem 1938 – připadá v úvahu snad jen pro rekonstrukci do podoby zkušebního objektu LO vz. 37 ve VVP Jince.


2, Fiktivní stav pro případ, že by nedošlo k mnichovské dohodě či napadení státu a ČSR by pokračovalo po říjnu 38 ve stavbě LO a výrobě výbavy dle původních plánů.

Charakteristické znaky lafety a objektu pro tento případ:

- lafeta může být v lehkém provedení, nebo v provedení těžkém

- lafeta vz. 38 nutně v předválečném pojetí – tj. včetně úchytů a odpadu pro kulometnou pistoli a nezkráceného nosiče TK včetně odpadu pro TK vz. 24 Schwarzlose. Kladky zasekány do stěn objektu.

- improvizovaný závěs LK 26 v předválečném provedení s dodatečnou úpravou.

- pod lafetou speciální odpadový stůl s truhlíkem vz. 35

- nádržka na chlazení hlavní postavená na zemi nebo zavěšená pod stropem (závěsný hřeb totožný s hřeby osazovanými v roce 1938 pro nádržky lafety vz. 37)

- nosič ukazatele přichycený kotevními šrouby ke stropu objektu za lapačem zplodin

- závaží (delšího typu) chráněná krytem z prken, který nedosahuje až k podlaze

- vysekané drážky v bednění pro mapu lafety za účelem získání maximálního odměru lafety

- pod střílnou stopy po osazení podpěrného pultu pro improvizovaný závěs LK 26

- předválečné uzávěry střílen v barvě khaki


Na základě těchto poznatků jsme se s kolegou Rajnyšem pokusili dát do kupy tento stav v jeho řopíku v Roudnici nad Labem, kde je možné takto sestavenou lafetu prohlédnout. Odtud pochází i fotky přiložené k tomuto článku.


3, Reálný stav v letech 1950-1990

- interiér objektu s bedněním (nabíleným či nenabíleným) včetně skob na uchycení výstroje nebo omítkou se zasekanými háky ke stejnému účelu, případně dřevěnými věšáky

- lafeta v těžkém provedení s odebranými součástmi pro kulometnou pistoli a kulomet Schwarzlose (zkrácený nosič TK a odebraný odpad TK 24, bez nádržky samozřejmě)

- závaží mohou být obou typů (krátká i dlouhá), bez dřevěného krytu

- závěs LK 26 poválečného typu z roku 1950 (černěný)

- adaptovaný nosič ukazatele mapy připevněný dvěma šrouby zpředu či zezadu na lapač zplodin

- odpadová lavice z roku 1950 seříznutá dle konkrétního objektu, případně osazená otočená o 180 st., tedy přihrádkami ke stěně tak, aby vznikl v rohu místnosti prostor pro běh protizávaží (Šumava)

- alternativně možno nahradit plechovým odpadovým košem (jižní hranice, část plzeňské čáry)

- uzávěry střílen poválečné v šedé barvě, méně častěji khaki předválečné

- vždy osazen pevný manipulační stolek, na kterém je odloženo příslušenství lafety, pokud není v lavici (ke každé lafetě náleží: odpad LK 26, odpad TK 37, příložka LK 26, šroub záchytu lehkých zbraní, improvizovaný závěs LK 26, vyrovnávací podložky O1 a O2, kotevní šrouby nosiče ukazatele)


4, Reálný stav v 21. století J

- ve střílně zarezlý rámový držák lafety, který nejde vymontovat kvůli přílišnému zasunutí horního čepu


No a co říci závěrem? Už jsem asi napsal vše, nic mne už nenapadá. Teď už jen budu čekat na výhružné e-maily a výbušné balíčky od provozovatelů muzeí LO, kteří nyní zjistili, že dělají co se strakonických lafet týče ve skutečnosti 50. léta, nikoliv rok 1938 nebo 1939, jak si doposud mysleli… Pokud tento článek povede k dalším diskuzím a badání, pak budu jedině rád. Nikdo není dokonalý a samozřejmě nemůžu tvrdit, že mé předpoklady jsou 100% správné.

Zdroje a literatura:

  1. informace od kolegů Dubánka, Niče a poznatky z vlastního terénního průzkumu z dob, kdy v objektech bylo ještě něco k vidění...



Vloženo: 3.5.2007
Autor: Jan Lakosil
ropiky.net ©1999-2018