Co jste možná (ne)věděli o strakonické lafetě?

Strakonická lafeta, svým celým jménem Úplná kulometní lafeta l.o. vz. 38, patří mezi poměrně časté exponáty v pevnostních muzeích a je také v hojné míře rozšířena také mezi sběrateli vybavení. Donedávna jsem se domníval, že se jedná o téma, které je v podstatě probádané, a není zde nic zásadního k objevování. Po prostudování řady archivních podkladů (předválečných i poválečných) jsem ale musel poupravit názor. Narazil jsem v nich na několik zajímavých bodů, které mne zaujaly, v některých případech dokonce překvapily. Zde je popis několika z nich.

Mosaz místo mědi a bronzu

Okupace pohraničí v říjnu 1938 přinesla komplikace ČZ při výrobě lafet. Pro kloubový svěrák byly používány čelisti z mědi, jejíž dodavatel se ale nacházel na okupovaném území. ČZ proto v říjnu 38 požádala, aby druhou polovinu dodávky lafet mohla provést s čelistmi z mosazi, což jí bylo dovoleno. Předmnichovské lafety tedy měly příložky z mědi, pomnichovské z mosazi. Jedním ze subdodavatelů ČZ Strakonice byla také písecká slévárna Karla Kořána (narozen 1899). Ta dodávala mosazné a bronzové odlitky pro výrobu lafety. Malé písmeno K v kroužku vyražené na šikmé plošce saní (díl pohybující se po odměrovém segmentu s vyraženým výrobním číslem a přejímací značkou ZTÚ 7), bude zřejmě značka slévárny Kořán. Zajímavé je, že ve výkresové dokumentaci je u saní uveden materiál bronz. U dochovaných kusů jsou však sáně mosazné a z bronzu je vyrobena pouze příložka saní. Lze tedy vyslovit domněnku, že předmnichovská produkce saní mohla být z bronzu, po záboru a přerušení dodávek materiálu se pak podobně jako u čelistí přešlo na mosaz. Zatímco měděnou příložku svěráku máme fyzicky potvrzenou zatím alespoň na jedné posuvné čelisti, celobronzové provedení saní mi není známo žádné (možná ani neexistovalo). Našel by se nějaký šťastný majitel lafety vz. 38 s měděnými příložkami? Pokud ano, jaké číslo má tato lafeta?

Pro zajímavost dodejme, že majitel slévárny pan Kořán byl v září 1938 mobilizován, podobně jako část jeho zaměstnanců. ČZ Strakonice se však podařilo u MNO domoci uvolnění části zaměstnanců, aby nedošlo k přerušení dodávek lafet. Pana Kořána však armáda pustit nechtěla a 28. září o něj ČZ Strakonice znovu žádala.

Není závaží jako závaží

Nedílnou součástí lafet v těžkém provedení byla závaží na vyvážení hmotnosti TK. V roce 1938 zajišťovaly výrobu závaží Železárny města Rokycan a Rourovna Písek, které do října 1938 dodaly požadovaných 5000 ks závaží. Závaží z šedé litiny mělo průměr 85 mm a délku 487 mm. Zajímavé je, že se výrobky od obou dodavatelů lišily ve výrobních detailech. Závaží z Rokycan poznáte podle písmene R v horní části odlitku, závaží z Písku značena nebyla. Oba výrobci také používali jiný druh licí formy, což může být také dobrý odlišovací znak.

V roce 1950 bylo pro doplnění lafet používaných při reaktivaci LO na čáře Umíř – Bratislava objednáno celkem 1420 nových závaží. Výroba byla svěřena národnímu podniku Železárny V. M. Molotova, které budete spíše znát pod původním názvem Třinecké železárny. Oproti předválečnému provedení byla ale délka nově vyráběných závaží zmenšena na 390 mm, což zřejmě souviselo s odlehčením nosiče TK a vyřazením TK vz. 24 z výzbroje. Přeživší předválečné výrobky z Rokycan a Písku byly v roce 1950 přednostně dodány na západní hranici, tj. Plzeňská čára a Šumava, kde ovšem pokryly pouze část potřeb. Zbývající objekty na západě, a především celá jižní hranice od Peršláku po Bratislavu pak byla vybavena pouze novou poválečnou produkcí závaží. Dnes tedy můžete narazit na tři rozdílné typy závaží, které byste ale měli být schopni na základě výše uvedeného popisu přiřadit k příslušným výrobcům. Nutno ovšem říci, že pokud vám spadne na nohu jakýkoliv ze tří uvedených typů závaží, nadávat na něj budete vždy tak jako tak.

Ještě trochu pro odlehčení tématu: pro poválečná závaží jsme s kolegou zavedli speciální slangové označení „Molotov“ (podle názvu výrobního podniku), pro předválečná závaží se značkou R se pak přímo nabízelo označení „Ribbentrop“ (snad nám to Rokycany prominou). Zatímco o setkání ministrů Molotova s Ribbentropem při podpisu nechvalně známého paktu v roce 1939 máme dostatek informací, zda v 50. letech visel na ocelových lankách vyvažovací „Molotov“ s „Ribbentropem“ společně v nějakém reaktivovaném objektu LO na Plzeňské čáře nebo Šumavě, lze již jen spekulovat. Vyloučit to samozřejmě nelze.

Bez stupnic na odměru a náměru

Do konce září 1938 prokazatelně nepodařilo osadit žádnou sériově vyráběnou lafetu do bojového objektu LO, ale k jejich dodání a montáži už chybělo zřejmě jen několik týdnů. Armáda prostřednictvím ZTÚ 7 převzala v září 1938 přibližně tisícovku lafet v lehkém provedení. Z důvodu urychlení dodávek do opevnění v krizovém období byla převzata část lafetací bez provedených stupnic na odměrovém a náměrovém segmentu. Předpokládám ale, že se žádný takovýto rozpracovaný kus lafety nedochoval.

Mimochodem podobná situace panovala také v Považské Bystrici, odkud byly v září 1938 nouzově odesílány výrobně nedokončené lafety vz. 37 (bez přejímek, povrchových úprav apod). Tyto nouzové mobilizační dodávky mi potvrdilo i několik nálezů v objektech LO, byť v době jejich učinění před více jak 25 lety jsem nad nimi ještě nechápavě kroutil hlavou.

Předpis na lafetu do každého řopíku

Alespoň pro mne bylo překvapivou informací také to, že součástí dodávky lafet vz. 38 (Strakonických) bylo rovněž dodání tištěného předpisu pro lafetu. Nejednalo se ovšem o klasický vojenský předpis, nýbrž „Zatímní technický popis“ úplné kulometní lafety l.o. vz. 38. Jeho vznik je datován k přelomu září a října 1938. Vznikl v neuvěřitelně krátké době krizového období po mobilizaci. Dne 26. září 1938 dodala ČZ Strakonice textové podklady k připomínkování škpt. Markalousovi na ŘOP. Plukovník Kučera je ještě týž den opřipomínkoval a vrátil. Požadavek ŘOP byl, aby na každé dvě lafety byl jeden zatímní popis + 10% záloha. Záměr byl tedy takový, aby byl do každého objektu vybaveného lafetami dodán jeden „předpis“. Celkem bylo k objednávce 5000 ks lafet požadováno 2800 výtisků.

Následující den, tj. 27. září 1938 dovezl kurýr z ČZ do společnosti „Novina, tiskařské a vydavatelské podniky“ texty, fotografie a negativy k vytvoření sazby. Pro první převzatou sérii 1000 ks lehkých lafet armáda požadovala dodání 600 ks „předpisů“, ČZ jich nechala ovšem vytisknout rovné dva tisíce, které si následně převzal ZTÚ 7 společně s lafetami. Sešit obsahoval zřejmě 16 textových stran a 6 obrazových příloh s fotografiemi lafety s uchycenými kulomety vz. 26, 24 a 37. Předpis pověšený na hřebíku na zdi vedle střílny s uchycenou lafetou vz. 38 by mohl být bezpochyby zajímavý doplňkem expozice.

Zatím mi není známo, že by byl k lafetám vz. 37 dodáván do objektů LO nějaký obdobný předpis určený jako manuál k ovládání lafety.

Poválečně vyráběné díly

Úprava (zkrácení) nosiče TK lafety a výroba vyvažovacích „Molotovů“ představují asi nejznámější poválečné zásahy do lafet. Je ale asi málo známým faktem, že byly po válce vyráběny k dokompletování lafet vz. 38 další díly. Konkrétně u ČZ Strakonice bylo v roce 1950 objednáno:

50 ks šroubu záchytu lehkých zbraní, 400 ks vložek ok lana vyvažovače, 100 ks svěrek lan vyvažovače a 6500 m ocelového lanka. K tomu je samozřejmě nutno přičíst objednávku na 1200 ks záchytů LK, které jsou mezi sběrateli a muzejníky poměrně hojně rozšířeny. Jejich typickým znakem je přejímací značka E84X50, přičemž E84 je poválečné označení strakonického ZTÚ (předválečný ZTÚ 7). V roce 1938 byly záchyty LK v ČZ již vyráběny, po válce byla jejich výroba obnovena. Od předválečné produkce se ale lišily ve vícero detailech.

A nakonec ještě jedna zajímavost. ČZ dodala armádě v roce 1950 všech 1200 ks objednaných záchytů LK. Ani jeden kus nebyl vyřazen při přejímce ZTÚ 84, což překvapilo nejen mne, ale asi hlavně samotného výrobce. Ten si totiž vyrobil dalších 127 kusů navíc, kterými by pak nahrazoval vyřazené nepřevzaté kusy. Po splnění požadované objednávky pak v továrně zůstalo 127 záchytů LK, pro které neměla ČZ využití. A tak oslovila MNO, zda by nechtělo ještě přikoupit dalších 127 ks záchytů (cena jednoho kusu byla 223,80 Kč). Armáda nakonec tyto nadpočetné kusy také převzala a zaplatila s tím, že by mohly najít uplatnění na jižní Moravě v zatím nevybavených objektech. Nakonec ale asi skončily ve skladu a do teplých jižních krajin se již nedostaly.

Na závěr ještě informace pro zájemce o konstrukci strakonické lafety. Kompletní výkresovou dokumentaci najdete v kartonech č. 283 a 284 digitalizovaného fondu ŘOP. Jen upozorňuji, že do sériové výroby byly některé součástky ještě konstrukčně upraveny. Především pak odpadní nástavce, které byly zcela překonstruovány. Tyto podle těchto výkresů rozhodně nevyrábějte.