[ Úvod | Články | Databáze | Diskuse | Mapa.opevneni.cz | Ukradené ropíky]
Uživatel: Anonymní [ Přihlásit ]

Překážky


Jednou z důležitých součástí pevnostní linie byly i překážky, jak zněl dobový termín označující zátarasy. V zásadě se jednalo o pásmo, ve kterém měl být případný nepřátelský útok zpomalen a zničen boční palbou z objektů stálého opevnění. Z toho důvodu obklopovaly nejen všechny tyto objekty (takzvaná obvodová překážka nebo též perimetr), ale zejména tvořily souvislá pásma mezi nimi (takzvaná intervalová překážka). Z funkčního hlediska se dělí na protitankové a protipěchotní.

Protipěchotní překážka byla tvořena pozinkovaným ostnatým drátem, nataženým na ocelových kolících kotvených v betonových blocích, zvaných dle svého tvaru prasečí ocásky. Tyto kolíky měly jeden až tři oka, výšku 220, 950 nebo 1150 mm a kotvící betonový blok měl rozměr 250x250x400 mm. Pro kotvení sloužil běžný pozinkovaný vázací drát. V terénu bylo u intervalových překážek používáno vždy víceřadého provedení, kde byly kombinovány kolíky o různé výšce a počtu ok tak, že účinná hloubka činila až několik metrů.

Protitanková překážka byla vždy kombinována s výše uvedeným typem překážky protipěchotní, která měla kromě průniku pěchoty i zabránit jejímu snadnému rozebrání. Po zkouškách, které probíhaly mezi lety 1936-37 zejména v ženijním zkušebním dvoře Milovice byly zavrženy starší konstrukce železobetonových ježků a zaberaněných kolejnic a navrženo několik nadále výhradně používaných typů a jejich modifikací:

A: Základní typ intervalové protitankové překážky u těžkého opevnění, který byl složen z jedné řady ocelových jehel osazených v železobetonovém prahu a jedné řady ocelových rozsocháčů.

B1: Obdobná překážka sestávající však ze dvou řad jehel

C: Typ nejrozšířenější v lehkém opevnění. Základ byl vytvořen dvěma řadami ocelových rozsocháčů. Celek byl opět doplněn protipěchotní překážkou. Kromě opevnění lehkého se používal tam, kde se později předpokládal posun trasy překážek a kde tedy nebylo zatím možné vybetonovat prahy a osadit ocelové jehly.

Dalším rozšířeným druhem byl protitankový příkop, který byl pravidelně používán v části intervalové překážky blízké pěchotnímu srubu - tam kde by v případě uvíznutí několika tanků mohlo dojít k zaclonění palebného vějíře protitankové zbraně.

Stejně jako výstavba objektů samotných, tak i budování překážek spadalo pod pravomoc rozdílných vojenských orgánů. I když veškerá pevnostní výstavba podléhala Ředitelství opevňovacích prací, v případě jejich budování v pásmu těžkého opevnění byla stavba řízena příslušným ženijním skupinovým velitelstvím, u lehkého opevnění ji řídily příslušné orgány velitelství armádního sboru. Taková situace nastala i u Orlických hor. Zatímco v jejich jihovýchodní části byly sruby těžkého opevnění již prakticky dokončeny, ve střední a severozápadní části mělo k jejich zadání dojít až mezi roky 1939 a 1940 a bylo zde nutné - alespoň dočasně, doplnit překážkami v té době stavěnou linii řopíků.

 

V části hor, kde zatím probíhala pouze výstavba lehkého opevnění spadaly překážky pod velitelství II. armádního sboru v Hradci Králové. Celkem 20 370 metrů PP překážek zahrnujících objekty stavebních úseků lehkého opevnění C, X a D bylo dne 10. července 1938 za částku 1 521 524,43 Kč zadáno firmě Hnilička z Třebechovic. Velitelem stavebního dozoru byl škpt. O. Melichar.

Do dnešní doby se dochovalo jen minimum pozůstatků po rozsáhlém překážkovém systému a z velké většiny jde jen o zasypané či zatopené protitankové příkopy, nebo dlouhé pásy železobetonových prahů s otvory pro jehly. Jediným artefaktem protipěchotních překážek je osamocený prasečí ocásek při cestě pod Komářím vrchem.

Zdroje a literatura:

  1. ARON Lubomír a kol.: Československé opevnění 1395-1938, Náchod 1990.
  2. Kolektiv autorů: Československé opevnění z let 1935-38 na Náchodsku, Náchod 2000.
  3. RÁBOŇ Martin, SVOBODA Tomáš a kol.: Československá zeď, Dvůr Králové nad Labem, 1993.

Vloženo: 27.3.2004
Autor: Tomáš Kamenský
ropiky.net ©1999-2018